Časopis Vesmír

[editovat]Historie

Obrázek Hubbleova ultra hlubokého pole s vysokým rozlišením zobrazuje pestrý rozsah galaxií, z nichž každá se skládá z miliardhvězd. Ekvivalentní oblast oblohy, jakou zabírá obrázek, je zobrazena v levém dolním rohu. Nejmenší, nejčervenější galaxie, kterých je přibližně 100, jsou ty nejvzdálenější, jaké optický dalekohled kdy zachytil a které existovaly již krátce po velkém třesku.

Během historie lidstva vzniklo několik kosmologií a kosmogonií pro pozorovatelný vesmír. Nejstarší kvantitativnígeocentrické modely vznikly ve starověkém Řecku. Předpokládaly, že vesmír je v prostoru konečný a existuje věčně, a obsahuje soubor soustředných sfér konečných velikostí - které odpovídají stálicím, Slunci a různým planetám - rotujících kolem kulaté, ale nehybné Země. V průběhu staletí, díky přesnějším měřením a lepším teoriím gravitace vedl vývoj k heliocentrickému modelu Sluneční soustavy Mikuláše Koperníka a k modelu vesmíru Isaaca Newtona. Další vývoj astronomie přinesl poznání, že Sluneční soustava je součástí galaxie složené z miliard hvězd, Mléčné dráhy, a že mimo Mléčnou dráhu existují v dosahu astronomických přístrojů jiné galaxie. Pečlivé studium rozložení těchto galaxií a jejichspektrálních čar vedlo ke vzniku moderní kosmologie. Objevy rudého posuvu v roce 1924 Edwinem Hubblem a reliktního záření v roce 1964 Arnem Penziasem a Robertem Wilsonem ukázaly, že vesmír se rozpíná, a že měl patrně svůj počátek.

Podle dnes převládajícího vědeckého modelu vesmíru, známého jako Velký třesk, se vesmír začal rozpínat v tzv. Planckově čase z extrémně horkého a hustého bodu, v němž byla soustředěna veškerá hmota a energie pozorovatelného vesmíru. Od Planckova času se vesmír rozšířil do dnešní podoby, po velice krátkou dobu (méně než 10^-32 sekundy) trvala kosmickáinflace.^[5] Několik nezávislých experimentálních měření tuto teoretickou inflaci i teorii velkého třesku podpořilo. Nedávná pozorování ukazují, že rychlost rozpínání vesmíru se zvětšuje, a to díky temné energii (energii vakua), o níž první data získal v 1933 švýcarsko-americký astronom Fritz Zwicky: většina hmoty ve vesmíru se vyskytuje ve formě, kterou nelze zjistit současnými přístroji, a proto není zahrnuta v současných modelech vesmíru, což je případ temné hmoty.^{[A 1]} Nepřesnosti současných pozorování vesmíru nedovolují předpovědět konečný osud vesmíru.

Současný výklad astronomických pozorování ukazuje, že stáří vesmíru je 13,75±0,17 miliardy let^[6] a že průměr pozorovatelného vesmíru je minimálně 93 miliard světelných let čili 8,80×10²⁶ metrů.^[7] Podle obecné teorie relativity se prostor může rozšiřovat rychlostí větší než je rychlost světla, a proto můžeme pozorovat jen malou část vesmíru v důsledku omezené rychlosti světla. Protože nemůžeme pozorovat prostor ve vzdálenosti větší než dokázalo uletět světlo (či jakékoli jiné elektromagnetické záření) od velkého třesku, není jisté, zda velikost vesmíru je konečná nebo nekonečná.^[8]

[editovat]Etymologie, synonyma a definice

Podrobnější informace naleznete v článcích Kosmos, Příroda a Svět.

České slovo vesmír pochází z ruského slova весь мир (ves mir – „celý svět“), které se začalo používat v době národního obrození místo staročeského vesvět. Anglické slovo pro vesmír (universe) pochází ze starofrancouzského slova univers, a to z latinského slova universum. Toto slovo používal Cicero i pozdější autoři latinských textů ve stejném smyslu, jako se dnes používá slovo vesmír. Latinské slovo pochází z poetického zkrácení slova unvorsum, poprvé použitého v Lukreciově knize De rerum natura (O přírodě) IV.262.^[9]

Obrázek Foucaultova kyvadla, které potvrzuje otáčení planety Země kolem vlastní osy.

Alternativní výklad slova unvorsum je "vše se otáčí jako jedno", nebo "vše je otáčeno jedním". V tomto smyslu může být slovo překladem staršího řeckého slova pro vesmír, περιφορά, "něco přepravovat v kruhu", které původně znamenalo roznášení jídla v kruhu hostů. Toto řecké slovo odkazuje na časné řecké modely vesmíru. Ohledně Platónovy metafory o Slunci^[10] Aristotelés uvažoval o tom, že rotace nejvzdálenější sféry stálic prostřednictvím Slunce působí pohyb a změny na Zemi.^[11] Řekové celkem přirozeně předpokládali, že Země je pevná a že se nebe otáčí kolem ní, a teprve důmyslná astronomická a fyzikální měření (jako Foucaultovo kyvadlo) musela prokázat opak.

Nejvíce používaný termín pro "vesmír" mezi starověkými řeckými filozofy od dob Pythagora byl τὸ πᾶν (všechno), definované jako celek (τὸ ὅλον) a prostor (τὸ κενόν). Další synonyma vesmíru u starověkých řeckých filozofů byla κόσμος (což znamenalo svět, kosmos) a φύσις (jež původně znamenalo živou přírodu a z něhož pochází slovo fyzika). Podobná synonyma se vyskytují v latině (totum, mundus, natura) a přežila i v moderních jazycích, např. německá slova Das All, das Weltall a die Natur pro vesmír. Podobná synonyma jsou také v angličtině, jako everything (v teorii všeho),cosmos (v kosmologii), world (hypotéza mnoha světů) nebo nature (přírodní zákony a přírodní filozofie).

[editovat]Nejširší definice: realita a pravděpodobnost

Nejširší definici vesmíru lze nalézt ve spise De Divisione naturae (O rozdělení přírody) středověkého filozofa a teologa Jana Scota Eriugeny, který definoval vesmír jako prostě vše: všechno stvořené i všechno nestvořené. Ve Feynmanově přístupu ke kvantové mechanice na bázi dráhového integrálu^[12] jsou amplitudy pravděpodobnosti různých výsledků určitého pokusu - za přesně definovaného počátečního stavu systému - určeny sumací po všech možných historiích (cestách), kudy mohl systém dospět z počátečního do konečného stavu systému.^[13] Samozřejmě pokus může mít pouze jeden výsledek, jinými slovy, je možný pouze jeden skutečný výsledek v našem vesmíru, viz proces kvantového měření, také známý jako kolaps vlnové funkce. V tomto dobře definovaném matematickém významu i to, co neexistuje (všemi možnými cestami), může ovlivnit to, co skutečně existuje (experimentální měření). Konkrétní příklad: každý elektron je v podstatě totožný s každý jiným elektronem, a proto musí amplituda pravděpodobnosti počítat s možností, že si vymění místa, což je jev známý jako symetrie výměny. Toto pojetí vesmíru, a to jak existujícího, tak neexistujícího, má volnou paralelu v buddhistické doktríně shunyata o vzájemném vývoji reality,^[14] a v představě Gottfrieda Leibnize o existenci nekompatibilního, nekonzistentního.

[editovat]Definice reality

Související informace naleznete v článku Skutečnost.

Související informace naleznete v článku Fyzika.

Obvykle se vesmír definuje jako vše, co existovalo, existuje a bude existovat. Podle našeho současného chápání se vesmír skládá ze tří principů: prostoru a času, souhrnně známého pod pojmem časoprostor nebo vakuum; forem energie, včetně hybnosti a hmoty, a přírodních zákonů, které je dávají do vztahů. S definicí pojmu vesmíru souvisí vše, co existuje v jediném okamžiku kosmologického času, jako je věta „Vesmír je nyní vyplněn jednotným mikrovlnným zářením na kosmickém pozadí“.

Tyto tři principy vesmíru (časoprostor, hmota, energie a fyzikální zákony) zhruba odpovídají představám Aristotelovým. Ve své knize Fyzika (Φυσικῆς, od které odvozujeme slovo fyzika), Aristoteles dělí τὸ πᾶν (vše) do tří zhruba analogických složek: hmoty (látka, ze které se skládá vesmír), tvaru (uspořádání hmoty ve vesmíru) a změny (stvoření, zničení nebo změna jeho vlastností, změna jeho tvaru). Fyzikální zákony jsou koncipovány jako pravidla pro vlastnosti hmoty, jejího tvaru a jejích změn. Později filozofové jako například Lucretius, Averroes,Avicenna nebo Baruch Spinoza změnili či upřesnili jejich rozdělení, například Averroes a Spinoza rozeznávají natura naturans (tvořící, aktivní přírodu) od natura naturata, stvořené přírody.^[15]

[editovat]Definice oddělených časoprostorů

Je možné si představit oddělené časoprostory, každý existující sám o sobě, které ale nemohou navzájem spolu komunikovat. Snadno si lze představit jako metaforu skupinu samostatných mýdlových bublin, v nichž žijí pozorovatelé, a z jedné mýdlové bubliny nemohou spolupracovat s pozorovateli v jiných mýdlových bublinách, dokonce z principu. Podle jedné terminologie je každá "mýdlová bublina" časoprostoru označována jako vesmír, zatímco náš konkrétní prostor a čas se označuje jako náš Vesmír, stejně jako my máme pojmenování pro náš měsíc Měsíc. Celá kolekce těchto oddělených prostorů se označuje mnohovesmír.^[16] Tyto spolu nespojené vesmíry by mohly mít odlišné dimenze a topologie prostoročasu, různé formy hmoty a energie, různé fyzikální zákony a fyzikální konstanty, ačkoli takové možnosti jsou v současné době jen spekulativní.

[editovat]Definice pozorovatelné reality

Související informace naleznete v článku Pozorovatelný vesmír.

Podle ještě více omezující definice je vesmír vše, co se nachází v našem časoprostoru a s čím bychom mohli interagovat nebo naopak. Podle obecné teorie relativity některé regiony prostoru nemohou být nikdy v interakci s naší částí prostoru za celou dobu existence vesmíru, a to kvůli konečné rychlosti světla a pokračující expanzi vesmíru.^[17] Například rádiové signály vyslané ze Země nikdy nedosáhnou určité oblasti prostoru, a to i kdyby vesmír existoval navěky, neboť prostor se může šířit rychleji než světlo. Je třeba zdůraznit, že vzdálené oblasti vesmíru existují a jsou součástí reality stejně jako my, ale nikdy jich nemůžeme dosáhnout. Oblasti prosoru, které můžeme ovlivnit a které nás mohou kauzálně ovlivnit, jsou označovány jako pozorovatelný vesmír.^[18] Přísně vzato, pozorovatelný vesmír závisí na poloze pozorovatele. Cestováním může pozorovatel přijít do styku s větší oblasti prostoru a času než pozorovatel, který je stále na jednom místě: pozorovatelný vesmír je pro prvního z nich větší než pro druhého. Přesto ani nejrychlejší cestovatel není schopen komunikovat se všemi částmi prostoru. Obvykle se pozorovatelným vesmírem rozumí vesmír pozorovatelný z naší Sluneční soustavy v Mléčné dráze.

[editovat]Velikost, stáří, obsah, struktura a zákony vesmíru

Související informace naleznete v článku Pozorovatelný vesmír.

Složení vesmíru dle dat WMAP

Vesmír je nesmírně velký a možná má i nekonečný objem. Region viditelný ze Země (pozorovatelný vesmír) je koule o poloměru přibližně 46 miliard světelných let,^[7]; poloměr byl určen z toho, kde jsou díky rozpínání vesmíru viditelné nejvzdálenější objekty. Pro srovnání: průměr typické galaxie je přibližně jen 30 000 světelných let a typická vzdálenost mezi dvěma sousedními galaxiemi je pouze 3 milióny světelných let.^[19] Například naše Galaxie má zhruba 100 000 průměr světelných let,^[20] a galaxie v Andromedě se nachází zhruba ve vzdálenosti 2,5 milionů světelných let od Mléčné dráhy.^[21] V pozorovaném vesmíru existuje pravděpodobně více než 100 miliard (10¹¹) galaxií.^[22] Velikosti galaxií se pohybují od trpasličích galaxií s méně než než deseti miliony (10⁷) hvězd,^[23] až po obří eliptické galaxie s biliónem (10¹²) hvězd,^[24] všechny se otáčejí kolem těžiště ve středu galaxie. Z velice hrubého odhadu vyplývá, že v pozorovatelném vesmíru je kolem jedné triliardy hvězd (10²¹), nicméně v roce 2010 astronomové zveřejnili studii, která došla k číslu 300 triliard hvězd (3×10²³).^[25]

Pozorovatelná hmota ve vesmíru je rozšířena rovnoměrně (homogenně), pokud se berou průměrné hodnoty ve vzdálenostech větších než 300 miliónů světelných let.^[26] Nicméně v menším měřítku pozorujeme, jak se hmota hierarchicky "shlukuje": atomy do hvězd, většina hvězd do galaxií, většina galaxií do kup galaxií, kupy se sdružují v nadkupách galaxií a nakonec tu jsou největší struktury ve vesmíru, jako je např. Sloanova velká zeď galaxií. Také pozorovatelná hmota je ve vesmíru rozložena izotropně, což znamená, že vesmír se jeví ve všech směrech pozorování stejný, v každém směru pozorování má zhruba stejný obsah.^[27] Ve vesmíru se vyskytuje rovněž izotropní mikrovlnné záření, které odpovídá tepelné rovnováze spektra záření černého tělesa o teplotě asi 2,725 Kelvina.^[28] Hypotéza, že celý vesmír je homogenní a izotropní, je známa jako kosmologický princip^[29] a astronomická pozorování ji podporují.

Rozložení galaxií ve vesmíru získaní v rámci projektu 2dF Galaxy Redshift Survey

Současný vesmír má velmi nízkou celkovou hustotu, zhruba 9,9×10^-30 gramů na centimetr krychlový. Tato hmota a energie je rozdělena na 73% temné energie, 23% chladné temné hmoty a 4% obyčejné hmoty. Na čtyři metry krychlové připadá jeden atom vodíku.^[30] Vlastnosti temné energie a temné hmoty jsou z velké části neznámé. Temná hmota podléhá gravitaci stejně jako obyčejná hmota a tudíž zpomaluje expanzi vesmíru, naopak temná energie toto rozpínání urychluje.

Nejpřesnější odhad věku vesmíru, 13,73±0,12 miliardy let, vznikl na základě pozorování reliktního kosmického mikrovlnného záření.^[31] Nezávislé odhady (založené například na radioaktivním datování) věku vesmíru mají sice menší přesnost, přesto potvrdila věk 11 - 20 miliard let, či 13-15 miliard let.^[32] Vesmír nebyl stejný po celou dobu své existence; například poměr mezi populacemi kvasarů a galaxií se změnil a sám prostor se patrně rozšířil. Tato expanze umožnila, že pozemští vědci mohou pozorovat světlo z galaxie vzdálené třicet miliard světelných let od Země, a to i v případě, že světlo k nám cestovalo pouhých třináct miliard roků. Tato expanze je v souladu s pozorováním, že fotonyemitované ze vzdálených galaxií mají posunutou vlnovou délku do červeného oboru spektra a nižší frekvenci. Rychlost prostorové expanze vesmíru se zrychluje, jak ukazuje studium supernov typu Ia a expanze byla potvrzena i dalším pozorováním.

Relativní podíly chemických prvků, především nejlehčích atomů, jako je vodík, deuterium a helium, se zdají být stejné v celém vesmíru a jsou pozorovatelné po celou jeho historii.^[33][34][35] Zdá se, že ve vesmíru je mnohem více hmoty než antihmoty, asymetrie pravděpodobně souvisí s narušením CP invariance při rozpadech elementárních částic.^[36] Zdá se, že vesmír nemá žádný souhrnný elektrický náboj, proto má gravitace dominantní postavení v kosmologických měřítkách délky. Zdá se také, že vesmír nemá žádnou souhrnnou hybnost či moment hybnosti. Absence náboje a hybnosti by vyplývaly ze známých fyzikálních zákonů (Gaussova zákona elektrostatiky a z Landaova-Lifšicova pseudotenzoru), pokud by vesmír byl konečný.^[37]

Z pozorování se zdá, že Vesmír tvoří spojité časoprostorové kontinuum, které se skládá ze tří prostorových dimenzí a jednoho časového rozměru. Prostor se zdá být téměř plochý (téměř nulové zakřivení), což znamená, že Eukleidovská geometrie experimentálně platí s vysokou přesností pro většinu vesmíru.^[38] Zdá se, že časoprostor má souvislou topologii, alespoň v měřítku pozorovatelného vesmíru. Jsou však také náznaky, že by vesmír mohl být vícedimenionální, a že časoprostor může mít provázanou globální topologii, obdobně s válcovou nebotoroidní topologie dvourozměrných prostorů.^[39][40]

Vesmír se podle pozorování řídí souborem fyzikálních zákonů a fyzikálních konstant.^[41][42] Podle převažujícího standardního modelu fyziky se veškerá hmota skládá ze tří generacíleptonů a kvarků, což jsou fermiony. Tyto elementární částice spolu interagují prostřednictvím nejvýše tří základních interakcí: elektroslabé interakce, která zahrnuje elektromagnetismusa slabou jadernou sílu, silnou jadernou sílou, jak ji popisuje kvantová chromodynamika, a gravitaci, která se v současné době dá nejlépe popsat obecnou teorií relativity. První dvě interakce mohou být popsány renormalizovanou kvantovou teorií pole, interakce zprostředkovávsjí kalibrační bosony, které odpovídají určité kalibrační symetrii. Renormalizované kvantové teorie obecné relativity dosud nebylo dosaženo, i když různé formy teorie strun jsou nadějné. Speciální teorie relativity má platnost v celém vesmíru, za předpokladu, že prostorové a časové délky jsou dostatečně malé, jinak musí být použita obecná teorie relativity. Neexistuje žádné vysvětlení pro konkrétní hodnoty fyzikálních konstant, jako je Planckova konstanta hnebo gravitační konstanta G a jeví se, že jsou platné v celém vesmíru. Platí zákony zachování, jako např. zákon zachování náboje, hybnosti, momentu hybnosti a energie; v mnoha případech mohou tyto zákony zachování souviset se symetrií a matematickou identitou.

[editovat]Jemné vyladění vesmíru

Z pozorování vyplývá, že mnohé z vlastností vesmíru mají zvláštní hodnoty v tom smyslu, že ve vesmíru, kde se uvedené vlastnosti jen mírně odchylují, nemůže vzniknout inteligentní život.^[43][44] Ve vědecké komunitě neexistuje shoda, zda toto jemné doladění vlastností vesmíru existuje.^[45][46] Zejména není známo, za jakých podmínek může vzniknout inteligentní život, jakých nabývá forem a tvarů, a jak dlouhou má dobu trvání. Důležité konstatování v této diskusi je, že pro pozorovatele existuje vesmír, který je doladěn tak, že je schopen podporovat inteligentní život. Podmíněná pravděpodobnost pozorování vesmíru, který je vyladěný k podpoře inteligentního života je 1. Tento poznatek je znám jako antropický princip a je zvláště důležitý v případě vzniku vesmíru a pravděpodobnosti vzniku jiných vesmírů s odlišnými vlastnostmi od našeho vesmíru.

[editovat]Historické modely vesmíru

Související informace naleznete v článku Kosmologie.

Modely vesmíru (kosmologie) a jeho původu (kosmogonie) vznikaly na základě ve své době dostupných údajů a představ o vesmíru. V minulosti byla kosmologie a kosmogonie příběhem bohů vyprávěných různými způsoby. Teorie odosobněného vesmíru řídícího se fyzikálními zákony byly nejprve navrhovány Řeky a Indy. V průběhu staletí se zlepšovala astronomická pozorování, vznikly teorie pohybu a gravitace, které vedly ke stále přesnějšímu popisu vesmíru. Moderní éra kosmologie začala v roce 1916 obecnou teorií relativity Alberta Einsteina,^[47]která umožnila kvantitativně předpovědět vznik, vývoj a konec vesmíru jako celku. Většina dnes přijímaných kosmologických teorií vychází z obecné teorie relativity a z předpokládané teorie Velkého třesku, jsou však třeba ještě přesnější měření, která by určila, která z teorií je správná.

[editovat]Stvoření světa

Související informace naleznete v článku Stvoření.

Mnohé kultury znají příběhy popisující vznik světa, které můžeme rozdělit několika do různých typů. V jednom se svět rodí z vejce, jako například ve finské epické básni Kalevala,^[48]čínském příběhu Pangu^[49] nebo indickém příběhu Brahmánda Purana.^[50] V jiných příbězích vystupuje bytost, která stvoří svět, jenž z ní vychází, jako v příběhu tibetského buddhismuÁdi-buddha,^[51] ve starověkém řeckém příběhu Gaii (Matky Země),^[52] mýtu aztécké bohyně Coatlicue,^[53] v příběhu staroegyptského boha Atuma,^[54] nebo stvoření světa podle biblické knihy Genesis. V dalším typu příběhu je svět stvořen ze spojení mužského a ženského božstva jako například v maorském Rangi a Papa.^[55] V jiných příbězích je vesmír stvořen ruční prací z již existujících materiálů, jako je tělo mrtvé bohyně Tiamat v babylónském eposu Enúma eliš^[56] nebo obra Ymira v severské mytologii - nebo z chaosu, jako Izanagi a Izanami v japonském bájesloví.^[57] V jiných příbězích vychází vesmír ze základních principů, jako je Brahman a Prakrti,^[58] nebo jin a jang v čínské filozofii.

[editovat]Filozofické modely vesmíru

Související informace naleznete v článku Předsókratici.

Související informace naleznete v článku Čas.

V 6. století před naším letopočtem raní řečtí filozofové, předsókratici, vytvořili první známé filosofické modely vesmíru. Nejdříve poznali, že zdání může klamat, a usilovali lepší pochopení základních skutečností. Zvláště si všimli schopností věci změnit formu (např. led se změní na vodu a dál na páru) a několik filozofů si začalo uvědomovat, že všechny očividně různé látky na světě (dřevo, kov, atd.) jsou různými formami jednoho praelementu, arché. Prvním byl Thalés, který za tuto pralátku považoval vodu.^[59] Po něm Anaximenés za prvopočátek považoval vzduch a navrhl, že musí existovat přitažlivé a odpudivé síly, které způsobují že arché kondenzuje a vyskytuje se v různých formách.^[60] Empedoklés definoval jako základní látky čtyři živly ve vesmíru, které jsou nutné k vysvětlení jeho rozmanitosti (zemi, vzduch, oheň a vodu) a které se vyskytují v různých kombinacích a formách.^[61] Tato teorie čtyř elementů byla přijata řadou dalších filozofů. Někteří filozofové před Empedoklem prosazovali méně hmotné věci pro arché, Hérakleitos prosazoval logos "rozum, který řídí veškerenstvo",^[62] Pythagorasvěřil, že všechny věci jsou složené z čísel,^[63] kdežto Thaletův student Anaximandros věřil, že vše je složeno z chaotické látky známé jako apeiron (bezmezno),^[64] zhruba odpovídající modernímu pojmu kvantové pěny. Teorii apeiron pozoruhodně modifikoval Anaxágoras, který navrhoval, že různé věci na světě jsou utkané z rychle rotujícího apeironu, který uvádí do pohybu Nús (mysl).^[65] Jiní filozofové - především Leukippos a Démokritos - navrhli, že vesmír je složen z nedělitelných atomů, pohybujících se v prázdném prostoru, vakuu.^[66] Aristoteléstomuto názoru oponoval (Příroda se hrozí prázdnoty) na základě toho, že odpor vůči pohybu se zvyšuje s hustotou; z tohoto důvodu by prázdný prostor neměl bránit pohybu, což by mělo vést k možnosti nekonečné rychlosti.^[67]

Ačkoli Hérakleitos byl zastáncem věčné změny, jeho současník Parmenidés přišel s myšlenkou, že všechny změny jsou pouhou iluzí, že opravdová základní skutečnost je věčně neměnná a jednoho charakteru.^[68] Parmenidés označil tuto skutečnost za τὸ ἐν (jedno). Parmenidova teorie nebyla pro mnoho Řeků přijatelná a jeho žák Zénón z Eleje předložil k řešení několik slavných paradoxů. Aristotelés vyřešil paradoxy zavedením pojmu nekonečně dělitelného kontinua a aplikoval je na prostor a čas.

Indický filozof Kanáda, zakladatel filosofické školy Vaišéšika, která přišla s teorií atomismu, si myslel, že světlo a teplo jsou různými druhy téže látky.^[69] V 5. století našeho letopočtu si buddhistický filozof atomista Dignāga myslel, že existují atomy bodové velikosti, Dignāga, které jsou krátkodobými záblesky světla a energie. Popíral existenci podstatných věcí, a myslel si, že pohyb je tvořen okamžitý proudy záblesků energie.^[70]

Teorie omezeného času (temporal finitism) je inspirována doktrínou stvoření světa sdíleného třemi abrahámoskými náboženstvími: judaismem, křesťanstvím a islámem. Křesťanský filozofJan Filoponos předložil filozofické argumenty proti starověké řecké představě nekonečné minulosti. Filoponovy argumenty proti nekonečné minulosti používal od počátku muslimský filosof Alkindus, židovský filozof Josefem Gaonem a muslimský teolog Al-Ghazzálím. Nazývají se také kosmologický argument Kalam.^[71][72] Použili dva logické argumenty protinekonečné minulosti, z nichž první je argument "proti možnosti existence časového nekonečného regresu", má následují strukturu:

• (1) Aktuální nekonečno nemůže existovat.

• (2) Nekonečný časový regres událostí by vytvořil aktuální nekonečno.

• (3) Proto nekonečný časový regres událostí nemůže existovat.^[73]

Druhém argumentu, "nemožnosti utvořit aktuální nekonečno přidáváním", se uvádí:

• (1) Časová série událostí je množinou, která je utvářená přidáváním událostí.

• (2) Množina utvářená za sebou následující událostmi nemůže být aktuálním nekonečnem.

• (3) Proto časová série událostí nemůže být aktuálním nekonečnem.^[74]

Oba argumenty byly přijaty později křesťanskými filosofy a teology, a druhý argument zejména stal slavným poté, co byla přijat Immanuelem Kantem v jeho diplomové práci oprotimluvech týkajících se času.^[75]

[editovat]Astronomické modely vesmíru

První astronomické modely vesmíru byly vytvořeny krátce po vzniku astronomie babylonskými astronomy, kteří viděli Zemi jako plochý disk plovoucí v oceánu, a tak vytvořili předpoklady pro vznik raných řeckých map světa od Anaximandra a Hekataia z Milétu.^[76][77]

Pozdějšíi řečtí filozofové sledovali pohyby nebeských těles a snažili se vytvořit modely vesmíru, založené na hlubších empirických důkazech. Podle modelu Eudoxa z Knidu je prostor a čas nekonečný a věčný, Země je kulatá a pevná, a všechno ostatní je omezeno pouze na otáčení dutých soustředných sfér, v jejichž středu je nehybná Země, jejíž střed je středem všech koulí.^[78] Tento model byl zdokonalen řeckými astronomy Kalippem a Aristotelem,^[78] a k téměř do dokonalé shodě s astronomickým pozorováním jej přivedl Ptolemaios. Model s pevnou Zemí uprostřed se shoduje s bezprostřední lidskou zkušeností a Řekové byli přesvědčeni, že jen kruhový pohyb může trvat věčně. Nicméně všichni řečtí vědci nepřijali geocentrický model vesmíru. Pythagorejský filozof Filolaos předpokládal, že ve středu vesmíru je "ohnivé centrum", kolem kterého krouží Země, Slunce, Měsíc a planety rovnoměrným kruhovým pohybem.^[79] Řecký astronom Aristarchos ze Samu byl první známým astronomem, který navrhl heliocentrický model vesmíru.^[80] Ačkoli jeho původní spis se ztratil, odkaz vArchimédově knize O počítání písku popisuje Aristarchovu heliocentrickou teorii. Archimedes napsal:

„Aristarchos Samský však vydal knihy jakési s názvem Hypothesy, v nichž vychází z předpokladu, že vesmír jest mnohokrát větší, než jak výše bylo řečeno. Předpokládá totiž, že stálice a Slunce zůstávají nehybné, země pak obíhá po obvodě kruhu kolem Slunce, jež stojí uprostřed dráhy, že dále koule stálic rozložená kolem téhož středu jako Slunce jest takové velikosti, že kruh, v němž, jak předpokládá, země obíhá, jest ku vzdálenosti stálic v tomtéž poměru, v jakém jest střed koule k povrchu. Totoť, jak patrno, jest nemožno. Neboť, ježto střed koule nemá žádné velikosti, jest se domnívati o něm, že není v žádném poměru k povrchu koule. Jest však přijmout, že Aristarchos myslil takto: jakmile předpokládáme, že Země jest jakoby středem vesmíru, tu v tom poměru, v jakém jest Země k tomu, co nazýváme vesmírem, jest koule, v níž jest kruh, v němž, jak předpokládá, Země obíhá, ke kouli stálic. Neboť důkazy fenoménů přizpůsobuje k tomuto předpokladu, a obzvláště zdá se, že velikost koule, v níž dává Zemi se pohybovati, pokládá za stejnou s tím, co nazýváme vesmírem.“^[81]

Aristarchos také věřil, že hvězdy musí být velice daleko, protože nemají viditelnou paralaxu, a nelze tím pádem pozorovat pohyb hvězd vůči sobě, jako např. pohyb Země kolem Slunce.^[82] Hvězdy se nacházejí v mnohem větší vzdálenosti od Země, než se ve starověku všeobecně předpokládalo, proto mohla být hvězdná paralaxa zjištěna dalekohledy až počátkem 19. století, což starověcí astronomové nemohli tušit.^[82] Geocentrický model s planetární paralaxou podle nich vysvětloval, proč nelze pozorovat paralaxy hvězd. Odmítnutí heliocentrického názoru bylo zřejmě velmi silné, jak ukazuje následující pasáž z Plutarchova díla:

...Kleanthés z Assu, současník Aristarcha a představitel stoicismu byl přesvědčen, že bylo povinností Řeků obvinit Aristarcha ze Samu z bezbožnosti za to, že uvedl do pohybu srdce vesmíru (tj. Zemi) ... a že předpokládal, že nebe je v klidu, Země obíhá po šikmé kružnici a zároveň se otáčí kolem vlastní osy.^[83] Je to také první doložená žaloba na vědce, který zastával odlišný názor.

Koperníkův model vesmíru z knihy Thomase Diggese z roku 1576, kde hvězdy už nejsou na sféře okolo Slunce, ale jsou rozloženy rovnoměrně v prostoru kolem

Jediný další známý astronom starověku, který podporoval Aristarchův heliocentrický model vesmíru, byl Seleukos z Babylónu, helénskýastronom, který žil sto let po Aristarchovi. Podle Plutarcha byl Seleukos první astronom, který se snažil dokázat heliocentrický systém racionální úvahou, ale jeho argumenty nejsou známé.^[84] Pravděpodobně souvisely s fenoménem přílivu a odlivu. Podle Strabóna totiž Seleukos přišel jako první s myšlenkou, že přílivy a odlivy jsou způsobeny přitažlivostí Měsíce, a že výška přílivu závisí na poloze Měsíce vzhledem ke Slunci. Ve středověku přišli s heliocentrickým modelem vesmíru ještě indický astronom Aryabhata a perští astronomové Albumasar a Al-Sijzi.^[85]

Aristotelův a Ptolemaiův model byl v západním světě přijímán zhruba po dvě tisíciletí, než Koperník oživil Aristarchovu teorii, že by se astronomická data dala lépe vyložit, kdyby se Země otáčela kolem své osy a Slunce bylo ve středu vesmíru.

Koperník sám říká, že názor o rotaci Země je velice starého původu a lze jej sledovat přinejmenším k Filolaovi (asi 450 př.n.l.),^[86] k Herakleidovi z Pontu (přibližně 350 př.n.l.) a k Ekfantovi ze Syrakus. Sto let před Koperníkem křesťanský učenec Mikuláš Kusánský napsal ve své knize De docta ignorantia („Vědění o nevědění“, 1440), že Země se otáčí kolem své osy, totéž tvrdil Aryabhata (476-550), Brahmagupta(598-668) a Albumasar Al-Sijzi. První empirický doklad rotace Země kolem vlastní osy na základě pozorování komet podal ázerbájdžánskýastronom Tusi (1201-1274) a perský astronom Ali Qushji (1403 -1474). Tusi dále hájil Aristotelův geometrický model vesmíru, kdežto Qushji ho odmítal, podobně jako Koperník později obhájil rotaci Země. Al-Birjandi v roce 1528 dál rozvinul teorii "kruhové setrvačnost" pro vysvětlení rotace Země, kterou dále rozšířil Galileo Galilei.

Koperníkův heliocentrický modelu vesmíru hvězdy umístil rovnoměrně do nekonečného prostotu kolem planety, tak jako Thomas Digges ve své knize Perfit Description of the Caelestiall Orbes according to the most aunciente doctrine of the Pythagoreanse („Úplný popis nebeských oběžných drah podle prastaré nauky Pythagorejců“) v roce 1576.^[87] Dominikánský mnichGiordano Bruno myšlenku o nekonečnosti prostoru též přijal a věřil, že ve vesmíru je mnoho Slunečních soustav podobných naší, a za přijetí tohoto názoru byl upálen dne 17. února 1600 na náměstí Campo dei Fiori v Římě jako kacíř.^[88]

Johannes Kepler publikoval v roce 1627 Rudolfínské tabulky, které obsahují katalog hvězd a planet dle měření Tychona de Brahe.

Toto pojetí vesmíru přijal Isaac Newton, Christiaan Huygens a další vědci, ačkoli obsahovalo několik paradoxů, které byly vyřešeny teprve s rozvojem obecné teorie relativity. První z nich byl, že se předpokládalo, že prostor a čas jsou nekonečné, a že hvězdy ve vesmíru stále vyzařují energii, nicméně hvězda má konečnou hmotnost, a tudíž nemůže věčně vyzařovat energii. Za druhé, Edmund Halley (1720) a Jean-Philippe de Cheseaux (1744) upozornili, že kdyby byl nekonečný prostor rovnoměrně vyplněný hvězdami, musela by noční obloha zářit tak jasně, jako Slunce ve dne (v 19. století dostal tento paradox název Olbersův paradox)^[89] Za třetí, Newton poukázal na to, že nekonečný prostor stejnoměrně vyplněný hmotou by způsobil nekonečné síly a nestabilitu, takže hmota by se musela rozdrtit vlastní gravitací. Tuto nesnáz vysvětlilo v roce 1902 kritérium Jeansovy nestability. Jedním z možných řešení posledních dvou paradoxů byl Charlierův vesmír, ve kterém je hmota uspořádána hierarchicky (systémy obíhajících těles, které obíhají větší systém, a tak dále do nekonečna), takže vesmír je fraktálněuspořádán a má zanedbatelně malou celkovou hustotu. Takový model vesmíru navrhl už v roce 1761 Johannem Heinrichem Lambertem. Významným pokrokem v astronomii 18. století bylo to, že např. Thomas Wright, Immanuel Kant a jiní pochopili, že hvězdy nejsou rozloženy rovnoměrně v celém prostoru, ale seskupují se do galaxií.^[90]

Moderní éra kosmologie začala v roce 1917, kdy Albert Einstein poprvé aplikoval svoji obecnou teorii relativity pro modelování struktury a dynamiky vesmíru. Tato teorie a její důsledky je podrobněji popsána v následující části.

[editovat]Teoretické modely vesmíru

Velmi přesný test obecné teorie relativity družicí Cassini, rádiové signály vysílané mezi Zemí a sondou (zelené vlny) jsou zpožděny deformací časoprostoru (modré čáry), způsobenou hmotností Slunce.

Ze čtyř základních interakcí převládá v kosmologickém měřítku gravitace, takže ostatní tři síly hrají zanedbatelnou roli při vytváření struktur na úrovni planet, hvězd, galaxií a dalších větších struktur. Protože veškerá hmota a energie se navzájem přitahují, gravitační účinky se kumulují, kdežto kladné a záporné náboje se navzájem ruší, takže elektromagnetismus je relativně nevýznamný v kosmologických měřítcích. Zbývající dvě interakce, slabá a silná jaderná síla, klesají velmi rychle se vzdáleností, takže jejich účinky se omezují především na subatomární vzdálenosti.

[editovat]Obecná teorie relativity

Související informace naleznete v článku Obecná teorie relativity.

Je-li gravitace převažující silou při formování kosmologických struktur, přesné předpovědi minulosti a budoucnosti vesmíru vyžadují co nejpřesnější teorii gravitace. Nejlepší teorie, která je k dispozici, je obecná teorie relativity Alberta Einsteina, která dosud prošla všemi experimentálními testy. Nicméně dosud nebyla přesně testována v kosmologických měřítcích vzdálenosti, a proto může být nepřesná. Přesto se kosmologické předpovědi zdají být v souladu s pozorováním, a tak není žádný přesvědčivý důvod pro přijetí jiné teorie.

Obecná teorie relativity poskytuje deset parciálních diferenciálních rovnic druhého řádu pro metriku časoprostoru (Einsteinovy rovnice pole), které je třeba vyřešit podle distribuce hmoty, energie a hybnosti po celém vesmíru. Ta ovšem není známa, a tak jsou kosmologické modely vesmíru založeny na kosmologickém principu, který říká, že vesmír je homogenní a izotropní. Tento princip ve skutečnosti říká, že gravitační účinky galaxií, které tvoří vesmír, jsou ekvivalentní působení jemného prachu, rovnoměrně rozloženého po celém vesmíru, který má všude stejnou průměrnou hustotu. Tento předpoklad umožňuje snadno řešit Einsteinovy rovnice pole a předpovědět minulost a budoucnost vesmíru v kosmologických časových měřítcích.

Einsteinovy rovnice pole obsahují kosmologickou konstantu (Λ),^[91][92] která je interpretována jako hustota energie prázdného prostoru.^[93] V závislosti na znaménku, může kosmologická konstanta buď zpomalovat (záporné Λ) či zrychlovat (kladné Λ) expanzi vesmíru. Mnoho vědců včetně Einsteina se domnívalo, že (Λ) má nulovou hodnotu.^[94][95] Nedávná astronomická pozorování supernov typu Ia však objevila velké množství "temné energie", která zrychluje expanzi vesmíru.^[96] Předběžné studie naznačují, že tato temná energie odpovídá kladné hodnotě kosmologické konstanty Λ, ačkoli nelze ještě vyloučit jiné alternativní teorie. Ruský fyzik Zeldovič navrhl, že Λ je míra energie nulového bodu spojených s virtuálními částicemi kvantové teorie pole.^[97] Všudypřítomná energie vakua existuje v celém vesmíru, dokonce i v prázdném prostoru. Dokladem pro energii nulového bodu je Casimirův jev.

[editovat]Speciální teorie relativity a časoprostoru

Související informace naleznete v článku Speciální teorie relativity.

Pouze délka L (na obrázku černě) skutečně přísluší tyči, kdežto rozdíly souřadnic mezi jejími body (např. Δx, Δy nebo Δξ, Δη) závisejí na referenčním rámci (na obrázku modře a červeně).

Vesmír má nejméně tři prostorové a jeden časový (čas) rozměr. Lidé dlouho věřili, že prostorové a časové rozměry mají rozdílnou povahu a jsou na sobě nezávislé. Avšak podle speciální teorie relativity jsou prostor a čas vzájemně (v určitých mezích) zaměnitelné změnou pohybu objektu.

Abychom lépe pochopili oddělení prostoru a času, je užitečné si zvolit podobné oddělení po tři prostorové rozměry. Vezměme dva koncové body tyče délky L. Délku lze určit z rozdílů tří souřadnic Δx, Δy a Δz koncových bodů tyče v dané vztažné soustavě

výpočtem pomocí Pythagorovy věty. Otočením soustavy souřadnic se jejich rozdíly změní, ale vždy dávají stejnou délku.

To znamená, že rozdíly souřadnic (Δx, Δy, Δz) a (Δξ, Δη, Δζ) nejsou vlastnostmi tyče, ale pouze odráží její popis ve vztažné soustavě, kdežto délka L je vlastností tyče. Rozdíly souřadnic se mohou změnit, i když se nezmění vlastnosti tyče, otáčením vztažné soustavy.

Analogie v časoprostoru je interval mezi dvěma událostmi, událost je definována bodem v časoprostoru, v konkrétní pozici v prostoru a v konkrétním časovém okamžiku. Prostoročasový interval mezi dvěma událostmi je dán

kde c je rychlost světla. Podle speciální teorie relativity, se mohou měnit prostorové a časové souřadnice (L₁, Δt₁) na jiné (L₂, Δt₂) změnou ve vztažné soustavě, pokud je změna za prostoročasový interval s. Taková změna ve vztažné soustavě odpovídá měnícímu se pohybu objektu, pohyb v rámci délky a času se liší od svého protějšku v pevné vztažné soustavě. Přesný způsob, v jakých souřadnicových a časových rozdílech se mění s pohyb řeší Lorentzova transformace.

[editovat]Řešení Einsteinovy rovnice pole

Související informace naleznete v článku Velký třesk.

Vzdálenosti mezi galaxiemi se s časem zvyšují, ale vzdálenosti mezi hvězdami v každé galaxii zůstávají zhruba stejné, vzhledem jejich vzájemnému gravitačnímu působení. Animace ukazuje uzavřený Friedmannův vesmír s nulovou kosmologickou konstantou; takový vesmír osciluje mezi velký třeskem a velkých křachem.

Animace ilustrující metrickou expanzi vesmíru

V nekartézské či zakřivené soustavě souřadnic platí Pythagorova věta pouze v malých délkových měřítcích a musí být doplněna o obecnějšímetrický tenzor g_μν, který se může lišit od místa k místu, a který popisuje lokální geometrii souřadnicového systému. Nicméně za předpokladu, že platí kosmologický princip, že vesmír je všude homogenní a izotropní, každý bod v prostoru a každé místo má stejné vlastnosti, a z tohoto důvodu musí být metrický tensor všude stejný. To vede k jediné rovnici pro metrický tensor, Friedmannově-Lemaîtrově-Robertsonově-Walkerově metrické rovnici:

^[98]

kde (r, θ, φ) odpovídá sférické soustavě souřadnic. Tato metrika má jen dva neurčené parametry: celkové měřítko délky R, které se může měnit s časem, a index zakřivení k, který může být pouze 0, 1 nebo -1, což odpovídá ploché eukleidovské geometrii, nebo prostoru s kladným či záporným zakřivením. V kosmologii je řešením pro minulost vesmíru výpočet R jako funkce času, a daným hodnotám k a kosmologické konstanty Λ, která je (malým) parametrem v Einsteinových rovnicích pole. Rovnice popisující, jak se R se mění s časem, je známa jako Friedmanova rovnice, po jejím vynálezci, Alexandrovi Fridmanovi.

Řešení R(t) je závislé na k a Λ, ale některé kvalitativní vlastnosti řešení jsou všeobecné. První a nejdůležitější, délkové měřítko R ve vesmíru zůstane nezměněna pouze v případě, že vesmír je dokonale izotropní s kladným zakřivením (k=1) a má všude jednu přesnou hodnotu hustoty, na což jako první upozornil Albert Einstein. Nicméně tato rovnováha je nestabilní a protože víme, že vesmír je v menších měřítcích nehomogenní, Rse musí měnit podle obecné teorie relativity. Když se R změní, veškeré prostorové vzdálenosti ve vesmíru se změní zároveň, a dojde k celkovému rozšíření nebo smrštění vesmíru. To odpovídá pozorování, že galaxie se od sebe vzdalují, prostor mezi nimi se rozšiřuje. Rozšiřování prostoru také odpovídá za zdánlivý paradox, že dvě galaxie mohou být 40 miliard světelných let od sebe, i když vycházely ze stejného místa prostoru před 13,7 miliardy lety a nikdy se nepohybovaly rychleji, než je rychlost světla.

Za druhé, všechna řešení naznačují, že v minulosti byla gravitační singularita, kdy R klesla na nulu a hmota a energie dostaly nekonečnou hustotu. Mohlo by se zdát, že tento závěr je nejistý, protože je založen na nejistých předpokladech dokonalé homogenity a izotropie (kosmologickém principu), a pouze gravitační působení je významné. Nicméně Hawkingova a Penroseova teorie singularity ukazuje, že singularita by měla existovat za velmi všeobecných podmínek. Proto, podle Einsteinových rovnic, R rostlo velice rychle z nepředstavitelně horkého a hustého stavu, který existoval bezprostředně po této singularitě (R měla malou, konečnou hodnotu), což je podstatou modelu Velkého třesku vesmíru. Běžný omyl z modelu Velkého třesku předpokládá, že hmota a energie vybuchla z jednoho bodu v prostoru a čase, což není pravda. Naopak prostor za velkého třesku teprve vznikl a obsahoval velké množství hmoty a energie, rovnoměrně v něm rozložených. Jak se prostor rozšiřuje (a tedy roste R(t)), hustota hmoty a energie se snižuje.

Převažující model vzniku a expanze časoprostoru

Za třetí, index zakřivení k určuje znaménko průměrného prostorového zakřivení časoprostoru v délkových měřítcích více než jedné miliardy světelných let. Je-li k=1, zakřivení je kladné a vesmír má konečný objem. Takové vesmíry se často znázorňují jako třírozměrné koule S³, vložené do čtyřrozměrného prostoru. Naopak pokud k je nulové nebo záporné, může mít vesmír nekonečný objem v závislosti na jeho celkové topologii. Že nekonečný a nekonečně hustý vesmír mohl vzniknout v jediném okamžiku velkým třeskem, kdy R=0, může zdánlivě odporovat intuici, ale právě to lze matematicky předpovědět, když k není rovno 1. Pro srovnání, nekonečná rovina má nulové zakřivení a nekonečnou plochu, kdežto nekonečný válec je konečný v jednom směru a torus je konečný v obou směrech. Toroidní vesmír se mohl chovat jako normální svět s periodickými okrajovými podmínkami, jak je vidět v "wrap-around" video-hrách jako „Asteroids“, kde cestovatel po překročení vnější "hranice" prostoru směrem ven se okamžitě objeví na jiném místě na hranici a pohybuje se dovnitř.

Konečný osud vesmíru je stále neznámý, protože kriticky závisí na indexu zakřivení k a kosmologické konstantě Λ;. Je-li vesmír dostatečně hustý, k se rovná +1, což znamená, že jeho průměrné zakřivení v celém prostoru je kladné a vesmír nakonec skončí velkým křachem, kterým možná začíná nový vesmír v neustálém cyklickém opakování. Naopak není-li vesmír dostatečně hustý, k se rovná 0 nebo -1, vesmír se bude rozšiřovat donekonečna, zchladne a nakonec se stane nehostinným pro život, hvězdy zaniknou a všechna hmota se shlukne do černých děr (nastane tepelná smrt vesmíru). Jak je uvedeno výše, poslední údaje ukazují, že rychlost expanze vesmíru neklesá, jak se původně očekávalo, ale zvyšuje se, a pokud bude expanze pokračovat donekonečna, vesmír skončí podle posledních výzkumů velkým roztržením. Podle posledních měření má vesmír hustotu velmi blízkou kritické hodnotě mezi velkým křachem a věčnou expanzí, a další astronomická pozorování musí vyřešit tuto otázku.

[editovat]Teorie Velkého třesku

Související informace naleznete v článku Velký třesk.

Související informace naleznete v článku Vznik a vývoj vesmíru.

Převažující model Velkého třesku vychází v současnosti z mnoha experimentálních měření, jako je například vztah vzdálenosti vesmírného objektu a rudého posuvu galaxií, poměru atomů vodíku a hélia ve vesmíru a všudypřítomného, izotropního mikrovlnného záření kosmického pozadí. Jak již bylo uvedeno, rudý posuv má původ v rozpínání vesmíru, kterým se zvětšuje vlastní prostor vesmíru a zvětšuje se vlnová délka fotonu se zvyšující vzdáleností objektu, stejně jak klesá jeho energie. Čím delší cestu musel foton absolvovat, tím větší expanzi vesmíru zažil, a proto je záření nejstarších fotonů ze vzdálených galaxií nejvíce posunuto do červené oblasti spektra.^[99] Stanovení korelace mezi vzdáleností a rudým posuvem je důležitým problémem experimentální fyzikální kosmologie.

Jaderné reakce zodpovědné za relativní hojnost lehkých atomových jader, pozorovanou ve vesmíru.

Další experimentální pozorování expanze vesmíru může vysvětlit kombinace jaderné a atomové fyziky. Jak probíhala expanze vesmíru, hustota energie elektromagnetického záření klesala rychleji než hustota hmoty, protože energie fotonu se snižuje s jeho vlnovou délkou.^[100] A tak, i když hustota energie vakua nyní ve vesmíru ve vesmíru dominuje, kdysi dominovalo záření, poeticky řečeno, vše bylo světlem.^[101] Jak se vesmír rozpínal, jeho hustota energie klesala, stával se chladnějším a elementární částice hmoty se mohly spojovat do stále složitějších objektů. Tak se v rané fázi vesmíru s převládajkící hmotou mohly vytvořit stabilní protony a neutrony, které se pak sdružovaly do atomových jader. V této fázi vývoje byl vesmír velmi horkou a hustou plazmou ze záporných elektronů, neutrálních neutrin a kladných jader prvků. Jaderné reakce mezi jádry vedly k současné hojnosti lehčích jader prvků, a to zejména vodíku, deuteria a helia. Nakonec se elektrony a jádra spojily do stabilních atomů a vesmír se stal průhledným pro většinu vlnových délek záření.^[102] V tomto okamžiku se záření oddělilo od hmoty a vytvořilo všudypřítomné, izotropní mikrovlnné záření kosmického pozadí, které dodnes pozorujeme.

Některá jiná pozorování nemůže současná fyzika vysvětlit. Podle převládající teorie hmoty nad antihmotou mírně převládala už při vzniku nebo velice krátce po velkém třesku, možná díky narušení CP invariance, jež bylo pozorováno v částicové fyzice. I když anihilace hmoty a antihmoty většinu hmoty zničila a vyprodukovala fotony, malý zbytek hmoty existuje do dnešní doby a tvoří dnešní vesmír. Některé důkazy rovněž naznačují, že rychlá kosmická inflace vesmíru proběhla velice brzy po jeho vzniku (přibližně 10^-35 sekundy).^[103] Nedávná pozorování také ukazují, že kosmologická konstanta (Λ) není nulová, a v souhrnné hmotnosti a energii ve vesmíru dominují temná energie a temná hmota, které dosud nebyly vědecky popsány. Liší se svými gravitační účinky. Temná hmota se projevuje gravitací a zpomaluje expanzi vesmíru, naopak, temná energie urychluje expanzi vesmíru.^[104]

[editovat]Teorie mnohovesmíru

Související informace naleznete v článku Mnohovesmír.

Zobrazení mnohovesmíru ze sedmi vesmírných "bublin", což jsou oddělenáčasoprostorová kontinua, která mají odlišnéfyzikální zákony, fyzikální konstanty, a možná dokonce i jiný počet dimenzí nebo i odlišnou topologii.

Existují spekulativní teorie, které tvrdí, že náš vesmír je pouze jedním z množiny vesmírů, které se označují jako mnohovesmír, což by měnilo definici vesmíru.^[16][105]

Takto fyzicky oddělené vesmíry jsou něco jiného než představy alternativní roviny vědomí či simulované reality. Koncept mnohovesmíru a oddělených vesmírů nicméně není nový, například biskup Étienne Tempier v Paříži roku 1277 řekl, že Bůh mohl vytvořit tolik vesmírů, kolik uznal za vhodné, o čemž se tehdy hodně diskutovalo.^[106]

Z definice vědeckého mnohovesmíru neexistuje nic, co by z jednoho vesmíru mohlo nějak ovlivnit jiný vesmír. A tak, i když některé románovépostavy cestují mezi paralelními smyšlenými "vesmíry", je to, přísně řečeno, nesprávné použití pojmu vesmír. Oddělené vesmíry jsou pojaty jako fyzické vesmíry, a to v tom smyslu, že každý má svůj vlastní prostor a čas, svoji vlastní hmotu a energii a své vlastní fyzikální zákony - a jsou zde také problémy s definicí současnosti, neboť tyto vesmíry neexistují synchronně (protože mají každý svůj vlastní čas), nebo i geometricky paralelně (není vysvětlitelný vztah mezi prostorovou pozicí různých vesmírů).^[107]

Existují dva vědecké významy, kdy se diskutuje o více vesmírech. Za prvé, mohou se odpojit od kontinua časoprostoru a všechny formy hmoty a energie jsou omezené na jeden vesmír a nemůže existovat "tunel" mezi nimi. Příkladem takové teorie je chaotický inflační model raného vesmíru.^[108] Za druhé, na základě hypotézy na mnoha světů, se paralelní vesmír zrodí s každým kvantovým měřením, vesmír je jeho vedlejšíparalelní kopií, z nichž každý odpovídá různým výsledkům kvantového měření.^[109] Nicméně, oba smysly termínu "mnohovesmír" jsou spekulativní a mohou být považovány za nevědecké, žádný známý experimentální test v jednom vesmíru nemůže nikdy odhalit existenci nebo vlastnosti jiného vesmíru a zároveň jej ovlivnit, tím by se odstranila jeho neinterakce s ostatními vesmíry.^[107][110]

[editovat]Tvar vesmíru

Tvarem a geometrií vesmíru rozumíme jak lokální geometrii našeho pozorovatelného vesmíru, tak i geometrii celého vesmíru, který jsme či nejsme schopni změřit. Z jeho tvaru můžeme odvozovat jeho zakřivení a topologii. Formálněji řečeno, v praxi zkoumáme která trojrozměrná varieta odpovídá prostorovému řezu čtyřrozměrného časoprostoru vesmíru v souřadnicích, které se pohybují s ním (comoving coordinates). ^[111] Kosmologové běžně pracují s danou částí časoprostoru, která má povahu prostoru se souběžně se pohybujícími souřadnicemi. Co se týká pozorování, část časoprostoru, který lze zkoumat, je světelný či kauzální kužel, množina bodů, z nichž mohlo světlo v daném čase dospět k pozorovateli. Pokud je pozorovatelný vesmír menší než celý vesmír (v některých modelech je o mnoho řádů menší), nelze určit jeho globální strukturu pozorováním: pozorovatelný vesmír je omezen na jeho nepatrnou část.

Podle Friedmannova-Lemaîtreiova-Robertsonova-Walkerova (FLRW) modelu vesmíru, v současnosti nejpravděpodobnějšího modelu vesmíru vycházejícího z pozorování, je podle kosmologů vesmír nekonečný a plochý,^[112] další modely FLRW vesmíru zahrnují například Poincarého prostor, který tvoří pravidelný sférický dvanáctistěn,^[113][114] či model Picardova rohu.^[115] Údaje, z nichž se sestavují modely vesmíru, poskytla zejména družice Wilkinson Microwave Anisotropy Probe (WMAP). NASA zveřejnila první údaje z WMAP v únoru 2003. V roce 2009 zahájila činnost kosmická observatoř Planck, která pozoruje záření mikrovlnného kosmického pozadí s vyšším rozlišením, než měla WMAP, což by mohlo přinést nová data dat o tvaru vesmíru. Údaje by měly být k dispozici na konci roku 2012.^[116]

[editovat]Související články

• Bod Omega
• Galaxie
• Kosmický prostor
• Kardašovova škála
• Kosmologie
• Světový názor
• Vznik a vývoj vesmíru

[editovat]Poznámky

1. ↑ Správnější název je „skrytá“ hmota a energie, užívá se ale i nesprávně názvů tmavá, tajemná, černá.

[editovat]Odkazy

[editovat]Reference

1. ↑ Seven Year Microwave Sky [online]. NASA, [cit. 2011-08-11]. Dostupné online. (anglicky) 
2. ↑ Webster's New World College Dictionary, definition Universe [online]. Wiley Publishing, Inc., [cit. 2011-06-22]. Dostupné online. (anglicky) 
3. ↑ Yahoo! Education, Definition of universe [online]. 2009 Yahoo! Inc., [cit. 2011-06-22]. Dostupné online. (anglicky) 
4. ↑ Cambridge Dictionaries Online, definition universe [online]. Cambridge Advanced Learner's Dictionary, [cit. 2011-06-22]. Dostupné online. (anglicky) 
5. ↑ SVRŠEK, Jiří. Inflační teorie vesmíru a unifikační teorie [online]. Natura, [cit. 2011-06-22]. Dostupné online. (česky) 
6. ↑ SUYU ET. AL., S. H.. Dissecting the Gravitational lens B1608+656. II. Precision Measurements of the Hubble Constant, Spatial Curvature, and the Dark Energy Equation of State [online]. The Astronomical Journal, 2010, [cit. 2011-06-24]. S. 201 až 221. Dostupné online. DOI:10.1088/0004-637X/711/1/201 (anglicky) 
7. ↑ ^a b LINEWEAVER, Charles H.; DAVIS, Tamara M.. Misconceptions about the Big Bang [online]. Scientific American, 2005, [cit. 2011-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
8. ↑ JERSÁK, Jiří. Rozpínání vesmíru. Československý časopis pro fyziku [pdf].  [cit. 2011-06-22], s. 142. Dostupné online. ISSN 1804-8536.  (česky) 
9. ↑ LEWIS,, Charles; SHORT. A latin Dictionary [online]. Perseus Digital Library, [cit. 2011-08-07]. Dostupné online. (anglicky) 
10. ↑ Platón, Ústava 507b-509c.
11. ↑ ŠTEFL, Vladimír; KRTIČKA, Jiří. Historie astronomie [online]. Masarykova univerzita, Přírodovědecká fakulta, [cit. 2011-08-07]. S. 20 až 21. Dostupné online. (česky) 
12. ↑ PAVEL, Javůrek. Feynmanova metoda dráhového integrálu a její počítačová prezentace [online]. ČVUT, 1999, [cit. 2011-08-07]. Dostupné online. (česky) 
13. ↑ HOLUB, Štěpán. Kvantová interference [online]. Matematická sekce Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 2001, [cit. 2011-08-07]. Dostupné online. (česky) 
14. ↑ RINPOCHE, Dzongsar Khyentse. Buddhismus v kostce: Čtyři pečeti Dharmy [online]. Matematicko-fyzikální fakulta Univerzity Karlovy v Praze, [cit. 2011-08-07]. Dostupné online. (česky) 
15. ↑ JANEČKOVÁ, Hana. Baruch Spinoza: Etika [online]. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, [cit. 2011-08-07]. Dostupné online. (česky) 
16. ↑ ^a b ELLIS ET. AL., G. F. R. Multiverses and physical cosmology [online]. Monthly Notices of the Royal Astronomical Society, 2004, [cit. 2011-07-26]. S. 921 až 936. Dostupné online.DOI:10.1111/j.1365-2966.2004.07261.x (anglicky) 
17. ↑ Problém horizontu [online]. Aldebaran.cz, [cit. 2011-06-22]. Dostupné online. (anglicky) 
18. ↑ Pozorovatelný vesmír [online]. Aldebaran.cz, [cit. 2011-06-22]. Dostupné online. (Astronomický server fakulty pedagogické západočeské univerzity v Plzni) 
19. ↑ RINDLER, Wolfgang. Relativity: Special, General, and Cosmological. 2. vyd. Oxford : Oxford University Press, 2006. [dále jen Rindler]. ISBN 0198567324. S. 350.  
20. ↑ CHRISTIAN, Eric; SAFI-HARB, Samar. How large is the Milky Way? [online]. NASA, [cit. 2011-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
21. ↑ RIBAS ET AL, Ignasi. First Determination of the Distance and Fundamental Properties of an Eclipsing Binary in the Andromeda Galaxy [online]. The Astronomical Journal, 2010, [cit. 2011-06-24]. S. 37 až 40. Dostupné online. DOI:10.1086/499161 (anglicky) 
22. ↑ GLEN, Mackie. To see the Universe in a Grain of Taranaki Sand [online]. Swinburne University of Technology, Melbourne, Australia, [cit. 2011-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
23. ↑ Unveiling the Secret of a Virgo Dwarf Galaxy [online]. ESO, [cit. 2011-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
24. ↑ Hubble's Largest Galaxy Portrait Offers a New High-Definition View [online]. NASA, [cit. 2011-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
25. ↑ Universe holds billions more stars than previously thought [online]. USA Today, [cit. 2011-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
26. ↑ MANDOLESI ET. AL., N.. Large-scale homogeneity of the Universe measured by the microwave background [online]. Letters to Nature, 1986, [cit. 2011-06-24]. S. 751 až 753. Dostupné online. DOI:10.1038/319751a0 (anglicky) 
27. ↑ HINSHAW, Gary. New Three Year Results on the Oldest Light in the Universe [online]. NASA WMAP, 2006, [cit. 2011-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
28. ↑ HINSHAW, Gary. Tests of Big Bang: The CMB [online]. NASA WMAP, 2005, [cit. 2011-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
29. ↑ Rindler, str. 358.
30. ↑ HINSHAW, Gary. What is the Universe Made Of? [online]. NASA, [cit. 2011-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
31. ↑ HINSHAW ET. AL., Gary. Five-Year Wilkinson Microwave Anisotropy Probe (WMAP) Observations: Data Processing, Sky Maps, & Basic Results [PDF]. NASA, [cit. 2011-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
32. ↑ WRIGHT, Edward L.. Age of the Universe [online]. UCLA, [cit. 2011-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
33. ↑ WRIGHT, Edward L.. Big Bang Nucleosynthesis [online]. UCLA, 2005, [cit. 2011-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
34. ↑ SPAANS, M.. Chemical Composition of the Early Universe [online]. The Astrophysical Journal, 2003, [cit. 2011-06-26]. S. 53 až 57. Dostupné online. DOI:10.1086/374415 (anglicky) 
35. ↑ SKILLMAN, E. D.. On the Timescales and Spatial Scales for Chemical Enrichment in Galaxies [online]. American Astronomical Society, 1997, [cit. 2011-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
36. ↑ Particle Physics and Astronomy Research Council. [online]. PPARC Science, 2003, [cit. 2011-06-26]. Dostupné online. (anglicky) 
37. ↑ LANDAU, Lev; LIFSHITZ, Evgeny. Course of Theoretical Physics. [s.l.] : [s.n.], 1975. [dále jen Landau]. ISBN 978-0-750-62896-9. S. 385.  
38. ↑ WMAP Mission: Results – Age of the Universe [online]. NASA, [cit. 2011-06-24]. = Dostupné online. (anglicky) 
39. ↑ LUMINET ET. AL., Jean-Pierre. Dodecahedral space topology as an explanation for weak wide-angle temperature correlations in the cosmic microwave background [online]. Nature, 2003, [cit. 2011-06-24]. S. 593 až 595. Dostupné online. DOI:10.1038/nature01944 (anglicky) 
40. ↑ LUMINET ET. AL., Jean-Pierre. Topology of the Universe: Theory and Observations [online]. Proceedings of Cosmology School held at Cargese, Corsica, 1998, [cit. 2011-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
41. ↑ STROBEL, NICK, Nick. The Composition of Stars [online]. Astronomy Notes, [cit. 2011-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
42. ↑ Have physical constants changed with time? [online]. Astrophysics (Astronomy Frequently Asked Questions), [cit. 2011-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
43. ↑ HAWKING, Stephen. A Brief History of Time. [s.l.] : Bantam Books, 1988. ISBN 0-553-05340-X. S. 125.  
44. ↑ REES, Martin. Just Six Numbers. [s.l.] : HarperCollins Publishers, 1999. ISBN 0-465-03672-4.  
45. ↑ ADAMS, Fred C. Stars in other universes: stellar structure with different fundamental constants [online]. Journal of Cosmology and Astroparticle Physics, 2008, [cit. 2011-06-24]. Dostupné online. DOI:10.1088/1475-7516/2008/08/010 (anglicky) 
46. ↑ HARNIK, Roni; GRAHAM D. KRIBS, Kribs; PEREZ, Gilaz. A universe without weak interactions [online]. A universe without weak interactions, 2006, [cit. 2011-06-24]. Dostupné online.DOI:10.1103/PhysRevD.74.035006 (anglicky) 
47. ↑ GRYGAR, Jiří; ZDENĚK, Horský; PAVEL, Mayer. Vesmír. 1. vyd. Praha : Mladá fronta, 1979. [dále jen Vesmír]. S. 395 až 396.  
48. ↑ Kalevala [online]. [cit. 2011-07-31]. Dostupné online.  
49. ↑ Pangu [online]. [cit. 2011-07-31]. Dostupné online.  
50. ↑ Mytologické stvoření světa [online]. [cit. 2011-07-31]. Dostupné online.  
51. ↑ Nauka Dzogpa Čhenpo [online]. Komunita dzoghenu v ČR, [cit. 2011-07-31]. Dostupné online.  
52. ↑ Stvoření světa a bohů [online]. [cit. 2011-07-31]. Dostupné online.  
53. ↑ Aztézká říše, síla života [online]. [cit. 2011-07-31]. Dostupné online.  
54. ↑ Bohové Egypta [online]. [cit. 2011-08-01]. Dostupné online.  
55. ↑ Maorská mytologie a její symbolika [online]. [cit. 2011-08-01]. Dostupné online.  
56. ↑ FRANTOVÁ, Milada. Enúma eliš [pdf]. [cit. 2011-08-01]. Dostupné online.  
57. ↑ Legenda o vzniku Japonska [online]. [cit. 2011-08-01]. Dostupné online.  
58. ↑ HAVRÁNKOVÁ, Pavla. Motiv přírody ve vybraných světových náboženstvích [pdf]. Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity Brno, [cit. 2011-08-01]. S. 14. Dostupné online.  
59. ↑ Thalés z Mílétu [online]. fysis.cz, [cit. 2011-08-03]. Dostupné online.  
60. ↑ Anaximenés z Mílétu [online]. fysis.cz, [cit. 2011-08-03]. Dostupné online.  
61. ↑ Nejstarší řecká filosofie (předattické období) – předsokratici – přírodní filosofie [pdf]. Cyrilometodějské gymnázium a střední odborná škola pedagogická Brno, [cit. 2011-08-03]. Dostupné online.  
62. ↑ FRANTOVÁ, Milada. Hérakleitos - Život a dílo [pdf]. Centrum blízkovýchodních studií Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, [cit. 2011-08-03]. Dostupné online.  
63. ↑ KUNCOVÁ, Vendula. Historie matematiky ve vztahu k vyučování matematice na 1.stupni ZŠ [pdf]. Masarykova univerzita Brno, Pedagogická fakulta, [cit. 2011-08-03]. Dostupné online.  
64. ↑ Anaximandros [online]. fysis.cz, [cit. 2011-08-03]. Dostupné online.  
65. ↑ Filosofie starověkého Řecka [rtf]. Masarykova univerzita Brno, Pedagogická fakulta, [cit. 2011-08-03]. [studentsky-panel.ic.cz/Prednasky/FIL1.rtf Dostupné online.]  
66. ↑ Leukippos a Démokritos [online]. Masarykova univerzita Brno, Pedagogická fakulta, [cit. 2011-08-03]. Dostupné online.  
67. ↑ ŠMAJS, Josef; KROB, Josef. Úvod do ontologie [pdf]. Masarykova univerzita Brno, Pedagogická fakulta, [cit. 2011-08-03]. S. 35. Dostupné online.  
68. ↑ ŠIMŮNKOVÁ, Sylva. Platónovo pojetí krásy [online]. Masarykova univerzita Brno, Filozofická fakulta, [cit. 2011-08-03]. Dostupné online.  
69. ↑ ZEMÁNEK, Ladislav. Vývoj představ o struktuře látek a jeho učebnicové zpracování [online]. Přírodovědecká fakulta Masarykovy univerzity, [cit. 2011-08-03]. Dostupné online.  
70. ↑ VANČURA, Jan; HOŘÁČEK, Petr. Historie optiky do začátků optiky vlnové [doc]. Vysoké učení technické v Brně, katedra informačních technologií, [cit. 2011-08-03]. [http:johnsmith.ic.cz/dokumentace.doc Dostupné online.]  
71. ↑ LEM, Jiří. Kosmologický argument pro existenci Boha [online]. [cit. 2011-08-03]. Dostupné online.  
72. ↑ Existuje Bůh? [online]. [cit. 2011-08-03]. Dostupné online.  
73. ↑ ROJKA, Ľuboš. Nemožnosť nekonečnej série udalostí (W.L. Craig) [online]. [cit. 2011-08-03]. Dostupné online.  
74. ↑ ROJKA, Ľuboš. Nemožnosť utvoriť aktuálne nekonečno pridávaním (W.L. Craig) [online]. [cit. 2011-08-03]. Dostupné online.  
75. ↑ ZAMAROVSKÝ, Peter. Metafysika a Fysika [online]. Elektrotechnická fakulta ČVUT, [cit. 2011-08-03]. Dostupné online.  
76. ↑ Anaximandros z Milétu [online]. Aldebaran Group for Astrophysics, [cit. 2011-07-30]. Dostupné online.  
77. ↑ Hekataios z Mílétu [online]. fysis.cz, [cit. 2011-07-30]. Dostupné online.  
78. ↑ ^a b HORSKÝ, Zdeněk; PLAVEC, Miroslav. Poznávání vesmíru. Praha : Orbis, 1962. [dále jen Poznávání vesmíru]. S. 41.  
79. ↑ BOYER, Carl. A History of Mathematics. [s.l.] : John Wiley & Sons, 2006. ISBN 0470525487. S. 54.  
80. ↑ Poznávání vesmíru, str. 54 až 58.
81. ↑ BEČVÁŘ, Jindřich. Aristarchovo měření vesmíru a Eratosthenovo měření Země [online]. [cit. 2011-06-30]. Dostupné online. (česky) 
82. ↑ ^a b Poznávání vesmíru, str.58.
83. ↑ Významná data v tematické kartografii do přelomu letopočtu [pdf]. Západočeská univerzita, [cit. 2011-07-30]. Dostupné online.  
84. ↑ Poznávání vesmíru, str. 57.
85. ↑ Poznávání vesmíru, str. 80.
86. ↑ Poznávání vesmíru, str. 39.
87. ↑ GRYGAR, Jiří. Giordano Bruno [online]. Ostravský astronomický víkend, [cit. 2011-07-31]. Dostupné online.  
88. ↑ SIUDOVÁ, Ivona. Dějiny moderní kosmologie aneb Bylo, nebylo, a co bude dál? [online]. Virtuální centrum konvergence vědy a náboženství, [cit. 2011-07-31]. Dostupné online.  
89. ↑ SVRŠEK, Jiří. Některé problémy současné fyziky, Olbersův paradox [online]. Natura, [cit. 2011-07-31]. Dostupné online.  
90. ↑ Historie pozorování galaxií [online]. Pedagogická fakulta Západočeské university, [cit. 2011-07-31]. Dostupné online.  
91. ↑ EINSTEIN, Albert. Kosmologische Betrachtungen zur allgemeinen Relativitätstheorie. 1. vyd. [s.l.] : Preussische Akademie der Wissenschaften, Sitzungsberichte, 1917. [dále jen Einstein]. S. 142 až 152.  
92. ↑ Rindler, str. 226 až 229.
93. ↑ Landau, str. 358 až 359.
94. ↑ EINSTEIN, Albert. Zum kosmologischen Problem der allgemeinen Relativitätstheorie. 1. vyd. [s.l.] : Sitzungsberichte der Preussischen Akademie der Wissenschaften, Physikalisch-mathematische Klasse, 1931. S. 235 až 237.  
95. ↑ EINSTEIN, Albert; WILLEM, de Sitter. On the relation between the expansion and the mean density of the universe [online]. Proceedings of the National Academy of Sciences, 1932, [cit. 2011-06-27]. S. 213 až 214. Dostupné online. DOI:10.1073/pnas.18.3.213 (anglicky) 
96. ↑ New Clues About the Nature of Dark Energy: Einstein May Have Been Right After All [online]. NASA, [cit. 2011-06-27]. Dostupné online. (anglicky) 
97. ↑ ZELDOVIČ, Jakov Borisovič. Cosmological constant and elementary particles [PDF]. Eksp. & Teor. Fiz. Pis'ma, 1967, [cit. 2011-06-27]. S. 316 až 317. Dostupné online. (anglicky) 
98. ↑ BROŽ, Miroslav. https://sirrah.troja.mff.cuni.cz/~mira/astrofyzika_pro_fyziky/13_kosmologie/README.pdf [online]. Astronomický ústav MFF UK, [cit. 2011-08-06]. Dostupné online.(česky) 
99. ↑ LANGER, Jiří; WEINZETTL, Valentin. Kosmologický červený posuv a zachování energie [online]. Vesmír, [cit. 2011-08-02]. [Kosmologický červený posuv a zachování energie Dostupné online.] (česky) 
100. ↑ SMOLEK, Karel. Vznik a vývoj vesmíru [pdf]. ČVUT, [cit. 2011-08-02]. Dostupné online. (česky) 
101. ↑ OPATRNÝ, Tomáš; RICHTEREK, Lukáš. Vybrané partie současné fyziky [pdf]. Katedra teoretické fyziky, Univerzita Palackého Olomouc, [cit. 2011-08-02]. S. 20. Dostupné online. (česky) 
102. ↑ Vesmír, teoretická část [online]. Vysoká škola báňská, Technická univerzita Ostrava, [cit. 2011-08-02]. Dostupné online. (česky) 
103. ↑ Inflační vesmír a pbb [online]. [cit. 2011-08-02]. Dostupné online. (česky) 
104. ↑ PODOLSKÝ, Jiří. Stručný průvodce po kosmologii 20. století [pdf]. [cit. 2011-08-02]. Dostupné online. (česky) 
105. ↑ MUNITZ, MK. One Universe or Many? [online]. Journal of the History of Ideas, 1959, [cit. 2011-07-26]. S. 231 až 235. Dostupné online. DOI:10.2307/2707516 (anglicky) 
106. ↑ MISNER, Charles W.; THORNE, Kip. S; WHEELER, John A.. Gravitation. 1. vyd. [s.l.] : W. H. Freeman, 1973. ISBN 0-7167-0344-0. S. 753.  
107. ↑ ^a b ELLIS, George. Universe or multiverse? [online]. Astronomy & Geophysics, 2008, [cit. 2011-08-12]. S. 2.29–2.33. Dostupné online. DOI:10.1111/j.1468-4004.2008.49229.x (anglicky) 
108. ↑ LINDE, A. D. Eternally existing self-reproducing chaotic inflanationary universe [online]. Journal of the History of Ideas, 1986, [cit. 2011-07-26]. S. 395 až 400. Dostupné online.DOI:10.1016/0370-2693(86)90611-8 (anglicky) 
109. ↑ SVRŠEK, Jiří. Natura, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online.  
110. ↑ GRYGAR, Jiří. Žeň objevu 2008 2008 (XLIII.) - DíL F, Kosmologické principy [online]. Astronomický ústav Slovenskej akadémie vied, [cit. 2011-08-09]. Dostupné online.  
111. ↑ Fridmanova-Lemaitrova-Robertsonova-Walkerova metrika (FLRW) [online]. Aldebaran.cz, [cit. 2011-07-26]. Dostupné online. (česky) 
112. ↑ Will the Universe expand forever? [online]. NASA, [cit. 2011-07-26]. Dostupné online. (anglicky) 
113. ↑ LUMINE ET. AL., Jean-Pierre. Dodecahedral space topology as an explanation for weak wide-angle temperature correlations in the cosmic microwave background [online]. Nature, 2003, [cit. 2011-07-26]. S. 595 až 595. Dostupné online. DOI:10.1038/nature01944 (anglicky) 
114. ↑ ROUKEMA, B; LEW, B. A test of the Poincaré dodecahedral space topology hypothesis with the WMAP CMB data [online]. The Astronomical Journal, 2008, [cit. 2011-07-26]. S. 747. Dostupné online. DOI:10.1051/0004-6361:20078777 (anglicky) 
115. ↑ AURICH, Ralf; LUSTIG, Frank; STEINER, Sven. Hyperbolic universes with a horned topology and the cosmic microwave background anisotropy [online]. Classical and Quantum Gravity, 2004, [cit. 2011-07-26]. S. 4901 až 4926. Dostupné online. DOI:10.1088/0264-9381/21/21/010 (anglicky) 
116. ↑ Aký tvar má vesmír. Kozmos, 2008, roč. XXXIX, čís. 3, s. 10 až 15. ISSN 0323-049X.  

[editovat]Literatura

• BARROW, John D. Původ vesmíru. Bratislava : Archa, 1997. ISBN 80-7115-092-4.  
• DAVIES, Paul. Posledné tri minúty. Bratislava : Archa, 1995. ISBN 80-7115-070-3.  
• GREENE, Brian. Elegantní vesmír. Praha : Mladá fronta, 2001. ISBN 80-204-0882-7.  
• GREENE, Brian. Struktura vesmíru. Praha : Paseka, 2006. ISBN 80-7185-720-3.  
• GRYGAR, Jiří; HORSKÝ, Zdeněk; MAYER, Pavel. Vesmír. Praha : Mladá Fronta, 1979.  
• GRYGAR, Jiří. Vesmír, jaký je. Praha : Mladá Fronta, 1997. ISBN 80-204-0637-9.  
• KLECZEK, Josip. Život se Sluncem a vesmíru, Nová věda - bioastronomie. Praha, Litomyšl : Ladislav Horáček-Paseka, 2010. ISBN 978-80-7432-075-0.  
• HAWKING, Stephen W. Stručná historie času. Praha : Mladá fronta, 1991. ISBN 80-204-0169-5.  
• HORSKÝ, Zdeněk; PLAVEC, Miroslav. Poznávání vesmíru. Praha : Orbis, 1962.  
• KAKU, Michio. Paralelní světy. Praha : Argo, 2007. ISBN 978-80-7203-847-3.  
• NOVIKOV, Igor. Černé díry a vesmír. Praha : Mladá fronta, 1989.  
• REES, Martin. Pouhých šest čísel (Skryté síly utvářející vesmír). Praha : Academia, 2004. ISBN 80-200-1152-8.  
• VILENKIN, Alex. Mnoho světů v jednom. Praha, Litomyšl : Ladislav Horáček-Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-936-9.  

[editovat]Externí odkazy

Další informace o tématu na projektechWikimedia:

	multimediální obsah na Commons
	slovníková definice na Wikislovníku

• (česky) Kniha online o vesmíru
• (česky) Česká astronomická společnost
• (anglicky) Atlas Vesmíru
• (anglicky) Is there a hole in the universe?
• (anglicky) Stephen Hawking's Universe
• (anglicky) Frequently Asked Questions in Cosmology
• (anglicky) Comparative planetary and stellar sizes
• (anglicky) Logarithmic Maps of the Universe
• (anglicky) My So-Called Universe
• (anglicky) The Dark Side and the Bright Side of the Universe
• (anglicky) Exploring the Universe